Oči hledí jemně do dáli,
na chvilku se usmály,
známého člověka zahlédly.
Vrací se celé zmáčené,
víčka pevně zavřené,
zdají se být nevinné,
otevírají se povinně.
Smutek a stesk v nich vězí,
právě kvůli nim tak slzí.
Neví kam se podívat,
aby ten obraz mohly nevídat,
slzy se smutkem nemíchat,
a do okna minulosti se nedívat.
Zde hledá